Autor: Náčelník

S překvapením jsem zjistil, že dnešním druhým vydáním náčelníkova ohlédnutí za létem zakládám novou tradici na webu Amonitu.

Jaké tedy bylo léto Amonitu 2024? Jaký to byl rok a co ještě chystáme před jeho koncem a co do let příštích?

Inu, podám to (protože jinak ani nemůžu) z perspektivy mé paměti, kterážto se povahou neliší od povah paměti bytostí jiných. Mám na mysli takové ty běžné a dobře známé její atributy jako selektivnost, subjektivitu, sklon pamatovat si spíše věci s dobrými konci atd. A z toho plynoucí potenciál někoho naštvat mou interpretací, páč tu jeho srdcovou událost jsem minul nebo odbyl.

Amonití akce na Závisti kol Hromnic byla, vzpomínám si, trochu bouřlivá, ale stala se a sešli jsme se a moje paměť říká, že to ve výsledku bylo dobré.

Prodloužená jarní rovnodennost (díky souběhu s Velikonočním pondělím a Velkým pátkem) u Zahry v Mičovicích a máme druhé místo na sauny zimní a jarní.

Brigáda v údolí, tedy předzahrádce Krakonošově, s brdským duchem Fabíánem v moku požehnaném přinesla dříví na 3 sauny a také druhé opečování místa na Marině pro teepee, tanec a činnosti další. Péťa Skalický to, vzpomínám si, označil jako vesmírnou startovací plošinu.

Mo a Daliho svatba v čase Letního slunovratu nebyla sice přímo Amonití akcí, ale i tam se stalo mnoho dobrého, co na Amonit přímý vliv má. A sauna v údolí na přelomu července a srpna byla toho završením a vlastně začátkem impulsu pro zprávu, kterou právě čtete. Na této akci proběhl delší a silný kruh sdílení, kde se debatovalo o Amonitích akcích budoucích.

Dlouho už to zrálo v našich myslích a srdcích a bylo to předmětem hovorů mnohých (vizte například mé texty zde na webu Amonitu z posledních dvou let), jiskru k té diskusi ovšem vykřesala Dae a patří jí za to velký dík.

Zkrátka a dle mé paměti nejde o nic menšího ani většího než akce Amonitu lépe organizačně zvládat včetně komunikace a zvaní.

Sauna podzimní byla hlasováním na whatsap (dozvuk výše zmíněného) posunuta až na poslední víkend zářijový. Tam se (jakoby náhodou) přijeli zúčastnit někteří dříve hojně frekventovaní staří kusové. Sice jen na saunu, ale také to něco vypovídá. A samostatně zmíním Libora, který ve svém kraji týden předtím schytal řádění vodní s plným ničivým dopadem na jeho domov. Přijel vlastně na otočku, ale zřejmě a právě pro to, co Amonit může a má poskytovat členům kmene i kolemjdoucím.

A ještě dvě věci významné má paměť na povrch tlačí. Totiž třetí opečování vesmírné startovací plošiny se společným zasetím trávy (což je dost symbolické) a pak večer v tee pee, kde se velmi konstruktivně navázalo na to rokování z konce července.

A teď už krátce a věcně: probrali jsme programy akcí tradičních, navrhli změny k vyzkoušení, probrali možný program nový – bubnů zrození postupnější, dohodli se na užší organizační skupině a sjednocené komunikaci a propagaci akcí.

Jasně, ty kdo tam nebyli osobně, nejspíš zajímají právě tyhle detaily. Vím, ovšem bez náčelnického úvodu by to tak nějak nebylo ono. Pro mě je vážně důležité sdělit tenhle kontext nejdříve. Konkrétnosti dozvíte se záhy.

A ještě subjekivně: fakt jsem byl osobně tak nějak srovnaný s tím, že Amonit už se přežil a jeho novou vizi jsme nenašli a prostě pomalu vyšumí do ztracena. No, třeba to bude jinak.

Díky všem.

Ozvěny minulých událostí se vrací jak bumerang. Tedy, není to samo od sebe, musí to být něčím aktivované. Cosi musí vyháčkovat skobičku, na které pomyslná gumička zajišťující zpětný chod bumerangu zůstala viset. Nedávno to byla celkem nelichotivá recenze jedné knihy na DeníkN, co zmínila knihu Ženy, které běhaly s vlky.

A tuhle knihu jsem já tak před dvaceti lety četl a líbila se mi velmi a velmi mě ovlivnila. Dnes si z ní nevybavím nic konkrétního a přijde mi zbytečné jít ji hledat do knihovny (beztak jsem ji někomu půjčil a nejspíš se nevrátila). Je to vlastně jedno, důležitější je ten dojem z přečtené recenze, která tu knihu toliko využila k argumentaci, a to co jsem si z toho odnesl já.

V souladu s vlčí tématikou je to řada mentálních otisků, ze kterých snad dokáže čtenář, s nímž jsem některé prožitky, zejména pak spolubytí v Amonitu, sdílel, sestavit souvislou stopu – cestu vedoucí od jednoho otisku k tomu dalšímu. A třeba to poskytne i nápovědu, kterým směrem hledat duši Amonitu budoucího, pokud tedy již neopustila prérie tohoto světa.

Víra v to, že nezprostředkovaný dotek transcendentna (nagualu) je možný a dosažitelný a ochota při jeho hledání jít do rizika, to jsou kvality, které mám já osobně s Amonitem hodně svázané. Tohle prohlášení navozuje spíše zdání individuality a divokosti než kmenového ducha. Přesto jsem v pozici náčelníka a necítím v tom rozpor. Amonit byl a je pro mě prostředím, které pro tohle hledání nabízí (v rámci možností bezpečný) prostor. A jsou tu svobodná individua, se kterými lze část cesty sdílet. Rád si pro tohle prostředí udělám čas a vynaložím energii.

Co se tedy v těch posledních 20+ letech stalo se mnou, s námi, světem kolem nás a duchem Amonitu?

Určitě se nabízejí konfekční vysvětlení typu: zestárli jsme, zmoudřeli, více se zaháčkovali do běžného dění (rozuměj: pořídili si děti, vzali hypotéky, v pracovním procesu dosáhli seniorních pozic, objevila se potřeba postarat se o rodiče, …), ubyly nám síly a ideály,… Je to opravdu tohle? Možná. Možná trochu a k tomu ještě: svět se změnil, pro další generaci už nejsme atraktivní, šamanské zkušenosti se dnes inzerují a „prodávají“ jinak (?jaký šamanský zkušenosti, kurva?).

S časem a výše zmíněnými aspekty reality ve mě (možná z titulu role náčelníka) nabývá vrchu důraz na ten bezpečný prostor. Ne pro sebe, ale hlavně pro členy kmene, které jsem si velmi oblíbil. A někteří odešli hledat nagual jinam. Tam, kam je moje vlčí povaha, kterou si hýčkám a která klade (možná přehnaný důraz) na svobodu, nechce a nedokáže následovat.

Osobní vizi mám stále. Stále jsem na cestě, která je autentická, protože cítím, že ji žiju naplno. Jen občas pochybnost, jestli členy kmene netáhnu s sebou už mírně proti jejich vůli. Zkrátka, náčelník má v kmeni nějakou váhu a tohle je její odvrácená strana.

Nechci si stěžovat, spíš připomenout, že žádné obojky, pouta a závazky tu nejsou. A pokud jsou nostalgická setkání a bytí pospolu málo (jakože nutně být nemusí), tak podnítit společné hledání duše Amonitu.

Disclaimer: Budu to psát obecnou češtinou, protože chci. Jsou to opravdu moje osobní reflexe, nikoliv stanoviska Amonitu coby entitity bez individuální tváře  (zbožné to mé přání). Mnozí se mnou již o těch tématech diskutovali a mně (možná i sobě) tím pomohli svůj náhled ujasnit. Díky.

Svět se změnil, doba se změnila, my jsme se změnili, Amonit se změnil. Fakt triviální konstatování s poukazem na nekonečné množství otevřených interpretačních dveří, vlčích doupat i králičích děr. Nechám tento mnohoznačný textový otvírák viset v úvodu reflexe, neb jest to příznačné.

Nechci se moc rozkecávat, i tak je to na dnešní dobu TLDR (Too Long; Didn’t Read!). Tedy, co odstavec to refelexe/myšlenka v zahuštěné, a tudíž interpretačně otevřené, podobě. Tu subjektivní interpretaci až prožitek a syntézu textu a celého dojmu z něj pak nechávám na laskavém čtenáři.

Borisovo lóže. No, efektivně, leč navenek nezjevně, v něm už nemáme Broskev a Kryštofa. Jo, jsem toho hlavní příčinou. Není to něco, co by mě těšilo, ale stále si za tím stojím. Ikdyž jasně cítím, že jsem seknul do živého (i do vlastního masa, zůstanu-li u téhle metafory). Vypjatý akt pseudomorálního poblouznění nebo nutná sebeobrana vlastní konsistence? Stále nevím.

Borisovo lóže. Kdo, z těch co k nám jezdí a jezdili na akce, to vlastně vnímá? Že je nějaké Borisovo lóže a že se změnilo? Že máme nějaké stanovy, druhy členství a další (ezo/sekto) atributy organizace? Kdybych velkou část toho sám kdysi nesepsal, asi by mě to taky nezajímalo. Snad ten recesistický počin mě stále baví, ale ten ezo/elitářský koncept mi už dost vadí. Hledám nějaký nový funkční pohled na to celé. Na to, že někdo to stejně musí vykopnout a vzít si za to zodpovědnost, jinak by žádná akce nebyla.

Letní program (též „šamanský týden“). Nebyl vyhlášený a byl učiněn pokus komunikovat, že tam máme společný prostor pro společné hledání. Zajímalo by mě, kdo si toho všiml, kdo tomu věřil a koho to vlastně oslovilo?

Letní program. Nebyli zájemci, nebyl program. Co je příčina a co důsledek? Co vlastně (teď, v nové době, která se ještě nezrodila, a ve světě, který se už změnil) od Amonitu kdo očekává? Víme sami o sobě co bychom teď chtěli a potřebovali nejvíc, v nové době, která se ještě nezrodila, a ve světě, který se už změnil?

Letní program. Už ho do budoucna nechci rozmýšlet na 9 dní. Je to dlouhé i na mě, 4 budou fajn, to bych rád.

Údolí. Srdcová záležitost. Cítím se tady výrazně svobodněji a divočeji než ve Skřidlech. Síly je tu hodně, trochu jiné než ve Skřidlech. Málo pohodlí pro ty kdo přijíždějí? Rozumím, pracovat na tom chci, jde to ztuha.

Otevření, informovanost, prostor pro vlastní přínos těch, kdo chtějí něco přinést. Těžké velmi! Dát to vědět těm, kdo to chtějí. Jak poznat, že ti a ti opravdu chtějí spíš prostor pro uzdravení, relaxaci, poklábosení s bytostmi známými ze staré doby i s těmi novými, co mají cosi v srdci stejného, komunitu? Kdo chce (opravdu) co? Informovanost? Texty mimo FB? TLDR! Neustálé komunitní štěbetání na sociálních sítích? Mimo moji přirozenost.

Ceny akcí. Teze, že se lidi musí naučit ocenit tu hodnotu, kterou akce Amonitu přináší, že vyvážená výměna energií, prostě nemám rád. Příliš invazivní tak nějak mi přijdou. Já to dělám i kvůli sobě (možná hlavně kvůli sobě). Neztrátová bilance financí už jen kvůli rozvoji komfortu v Údolí ale nutná, to pravda. Doporučené ceny akcí s možností dát více, rozumný kompromis. Jak to správně komunikovat? TLDR!

Zvaní na akce. To, že vám před akcí osobně nevolám neznamená, že vás tam nechci. Je tu web, jsou FB události, je mailing list. Můžete si to dát do kalendářů, můžete mě kontaktovat a zeptat se (to je chvíle, kdy s vámi budu komunikovat upřímně rád). Nechtějte ale, abych vás přemlouval. Co sám nerad, nečiň jinému. Jo, ikdyž tak nějak společensky to ten durhý očekává.

Čas, vůle a chuť pokračovat. Času mám taky sakra málo, ale stále se mi daří ho pro Amonit trochu urvat. Mám chuť i vůli dál připravovat zázemí, držet prostor, dělat sauny, cesty bubnů, výrobu, hluboké ponory, hovory u ohně, rápé, … Dává mi to stále smysl. I v nové době, která se ještě nezrodila, ve světě, který se už změnil. Individuálně (jenom sám pro sebe) nebo, když se to sejde, v Amonitu s těmi kdo přijedou, protože chtěli a ne proto, že je někdo přemlouval.

Již delší dobu slibuji vyvěsit scan cviků, které na akcích vede Petr Skalický, tedy jeho slavné až legendární rozvičky. PDF soubor má 28MB a je zde.

Vlčica mi ještě poslala odkaz na Youtube, kde to cvičí číňan. Zřejmě blíže k původnímu zdroji, nicméně Petrovo podání je prostě šamanštější.